Časopis Odpady: Recyklace se netýká jen životního prostředí, ale také surovinové nezávislosti

Elektrický a elektronický odpad je nejrychleji rostoucím tokem odpadu na světě. Podle údajů Institutu OSN pro vzdělávání a výzkum jich v roce 2019 připadlo na každého člověka na Zemi něco přes sedm kilogramů. Co znamená toto závratné tempo? Proč se zkracuje životnost elektrozařízení? A jaké důsledky s sebou ponese masivní výroba lithiových baterií? Tato i další témata jsme probrali s Davidem Vandrovcem, šéfem kolektivního systému REMA Systém, který se v Česku podílí mimo jiné na sběru a svozu elektroodpadů a baterií.

Elektromobilita zažívá velký boom. Jen automobilky Volkswagen a Tesla se v posledních měsících předhánějí v tom, kdo představí honosnější plány továren na výrobu baterií v Evropě. Jak se na tento vývoj díváte?

Tesla sice oznámila výstavbu velké továrny, nicméně podle všech ukazatelů zatím není vůbec zřejmé, zda bude schopná zrecyklovat všechna vozidla, respektive autobaterie, které chce uvést na evropský trh. Stejná situace je i ve Volkswagenu. Ten představil i recyklační linku, kde testuje a ověřuje recyklaci baterií ze svých vozidel, ale ani tam si nejsem jist, že zvládne předpokládaný nápor vozidel.

Když se před lety teprve začínalo myslet na masivnější přechod k elektromobilům, už tehdy bylo zřejmé, že auta na elektřinu mohou mít přínos pro životní prostředí po dobu, kdy budou sloužit, ale také budou mít výrazný negativní dopad na konci svého životního cyklu. Už tehdy byly velmi důležité otázky, zda je budeme schopni důsledně zrecyklovat. Tohle podle mě selhalo.

Ale přeci jen se problematice recyklace lithiových baterií přikládá stále větší důraz, nebo ne?

Například letos by měli v Norsku otevřít jednu z největších továren na lithiové baterie, která zvládne zrecyklovat až osm tisíc tun baterií za rok. To je ale kapka v moři. Když se podíváme na různé studie, do roku 2030 vznikne podle jejich prognóz ročně 130 až 140 tisíc tun těchto baterií.

V Evropě jsou momentálně zhruba čtyři velká zařízení, která jsou schopná zrecyklovat lithiové baterie. Je otázkou času, kdy tato zařízení budou zahlcená, pokud nenastane nějaký zásadní posun v navyšování recyklačních kapacit a nových zařízení. Lithiové baterie jsou jen špičkou pomyslného ledovce. Jde také o další cenné kovy a nebezpečné látky. Navíc ne všechny baterie jsou pro recyklátory finančně stejně zajímavé, tedy nemají stejnou výtěžnost.

Evropská unie všeobecně tlačí na vyšší využívání recyklátů. Jak je to u baterií?

Nová unijní pravidla stanovují, že v roce 2030 musejí baterie, uvedené na trh, obsahovat minimální podíl určitých recyklátů. Ta čísla nejsou vůbec nízká. Ohledně niklu je to 12 procent, a co se týče lithia a kobaltu, mělo by ho být po 4 procentech. A v roce 2035 se budou tato čísla opět zásadně navyšovat. V případě lithia a kobaltu půjde jen během pěti let dokonce o násobky. Obávám se ale, že v České republice neexistuje fungující podpora recyklačního průmyslu, a tudíž nebudeme schopni unijním závazkům ve stanoveném čase dostát. Ani nové zákony neobsahují reálné nástroje, jak pomoci recyklaci. Když se navíc podíváme na cílové destinace, kam Evropa většinu baterií a dalších vytříděných odpadů vyváží, pak musíme očekávat, že si tyto země brzy uvědomí, že tudy cesta nevede, podobně, jako když Čína odmítla odebírat vytříděné plasty. Aktuálně se řeší i baterie a podle mého dojde brzy na stejnou situaci i ohledně dalších komodit. Evropa musí být soběstačná i v recyklačních kapacitách, jinak si budeme na oběhové hospodářství jenom hrát.

Řekl jste, že česká odpadová legislativa recyklaci nepodporuje. Jak by to měla konkrétně dělat?

Druhotná surovina by měla být zvýhodněná oproti té primární. Není to populární, ale je to nutné. Dnes je výrazně dražší, což samozřejmě nemůže zajistit poptávku. Zákony by také měly obsahovat nástroje, jak kontrolovat a případně vymáhat ekodesign. Mluví se o něm dlouho, ale nikdo pořádně neví, co to přesně znamená. Základní myšlenkou je, že by výrobek měl být z materiálů, šetrných k životnímu prostředí a měl by být recyklovatelný tak, aby se druhotná surovina dala v maximální míře použít. Jenže to nefunguje, protože to nikdo nekontroluje. Pak je tu ještě ekomodulace, což je podle mého dobrá myšlenka, ale v praxi je to spíše lék na nefunkční ekodesign. Opět řešíme konec, a ne začátek, tedy původ problému. Já si samozřejmě uvědomuji, že hlavní změna musí přijít odspodu, tedy od spotřebitele a změny v jeho nákupním chování, ale nefunkční nástroje v zákonech tomu rozhodně nepomáhají.

Ale Ministerstvo životního prostředí třeba zavedlo skládkovací poplatek, bonifikaci výrobců recyklátů ve veřejných zakázkách nebo snížení sazby DPH na zpracování komunálního odpadu k dalšímu využití. To podle vás nejsou praktické a funkční nástroje?

Teoreticky ano, ale prakticky i státní orgány stále preferují ve výběrových řízeních výrobky z panenských materiálů, pokud jsou levnější, jelikož stále rozhoduje cena. Proč tomu tak je, na to by mělo ministerstvo umět odpovědět, ale já jsem nikdy žádnou odpověď na podobné otázky nedostal ani nikde neslyšel. Skládkovací poplatek je nástroj, který odklání odpad ze skládek, ale nezaručuje, že se materiál dostane k recyklaci. Aby tomu skutečně tak bylo, bylo by třeba zavést i spalovací poplatek.

Dobré například je, že se podařilo do nového daňového balíčku dostat sníženou sazbu DPH na zpracování komunálního odpadu, kam zároveň nově může spadat i zpětný odběr elektra a baterií, tedy pokud vyjdeme z nového zákona o odpadech. Následně ale vydalo Ministerstvo financí metodický pokyn, kterým řeklo, že do komunálního odpadu vysloužilé elektro ani baterky nespadají. Tak kam pak směřujeme?

Netýká se to tedy toho, že resort životního prostředí nemůže zařídit všechno? Vždyť jen sazby DPH musí projít přes Ministerstvo financí, změny ve veřejných zakázkách nejdou udělat bez spolupráce s Ministerstvem pro místní rozvoj a cokoliv, co se týká trhu, nejde udělat bez resortu průmyslu a obchodu. Nejsou ty výtky vůči zelenému ministerstvu někdy nespravedlivé?

Tohle je do určité míry problém rozdělení kompetencí, ale také do určité míry otázka politické role ministra. Nechci ministra Richarda Brabce kritizovat, ale funkce lídra resortu znamená také, obhájit a vybojovat i sporné záležitosti.

Vezměte si, jak probíhala příprava nové legislativy. Tehdy byla spolupracující ministerstva a další subjekty víceméně postaveny před hotovou věc. Ministerstvo životního prostředí si velmi tvrdě stálo za svým, takže si rozhodně nemyslím, že jde o resort, který nezmůže nic.

Můžeme si ohledně recyklačního průmyslu elektra a baterek vzít příklad někde ve světě?

Nejsem si vůbec jistý, zda můžu ukázat na nějakou zemi, kde to dělají ukázkově dobře. Myslím, že lidstvo globálně ještě není připravené efektivně zpracovávat odpad tak, aby z něj opravdu dobře zvládlo vytěžit maximum druhotné suroviny. Tady navíc nejde jen o otázku životního prostředí, ale také o problém surovinové soběstačnosti. Aktuálně je totiž výroba baterií z velké části závislá na primárních surovinách, vytěžených v zemích Asie nebo Afriky, kde není úplně stabilní politická situace a vztah k ochraně životního prostředí je mnohdy na konci žebříčku hodnot. Má to ve skutečnosti mnohem víc dopadů, než se na první pohled může zdá.

Kolik by potřebovala Česká republika recyklačních zařízení nebo jakou kapacitu by měly mít?

Na to nejde tak jednoduše odpovědět. Aktuálně se finální zpracovatelé v tuzemsku dají spočítat na prstech jedné ruky. Většina jich připravuje recyklační drť nebo materiály, jako třeba hliník, pro další zpracování, a vyváží je do hutí. Až na malé výjimky, jako jsou třeba kovohutě v Příbrami, putuje tento materiál většinou ke zpracování do zahraničí. Opět jsme u toho, že by se Česko mělo zamyslet nad tím, zda dovede recyklovat materiály pro vlastní výrobce. A zda by bylo vůbec strategické budovat recyklační kapacity u nás, dokud nemáme zajištěný a legislativně podpořený odbyt. Tyto výzvy se navíc netýkají jen elektroodpadu a baterií, ale třeba i textilu. Vezměte si, že se u nás pouze znovuvyužívá v second handech nebo recykluje na hadry a průmyslové textilie. Recyklační kapacity na využití materiálů pro nové oblečení u nás nikdo nechystá, pokud vím.

Pandemie změnila životní styl i nákupní chování lidí. Jak se to odrazilo na produkci elektroodpadu nebo baterií?

Měla dva hlavní důsledky, které vedly ke kyvadlovému efektu. První byl ten, že koneční spotřebitelé začali více šetřit a nekupovali takové množství elektroniky, takže zpočátku trochu klesl podíl nákupu. Druhým důsledkem bylo ale to, že začaly více nakupovat firmy, aby zajistily lidem techniku na práci z domu. Začaly se častěji kupovat také oxymetry, sterilizátory nebo bezkontaktní teploměry.

Na základě vládních opatření byla dlouho uzavřená sběrná místa a také řada lidí z obav o zdraví odložila cesty k místům zpětného odběru na elektro nebo baterie na nutné minimum. Očekáváme proto výraznější nárůst elektroodpadu, až pominou ta nejtvrdší omezení.

I přesto jsme ale například v loňském roce vysbírali víc elektra než v roce předchozím, takže z pohledu plnění cílů sběrů hodnotíme i ten pandemický rok velmi dobře. Vše nasvědčuje tomu, že i za rok 2020 přesáhneme v míře zpětného odběru hranici 70 procent, což je rozhodně pozitivní, neboť jde o výrazně lepší výsledek, než je požadovaný cíl plynoucí z plánu odpadového hospodářství a požadavků EU.

Každý člověk už možná někdy vztekle odhodil nějakou nefunkční věc, která dosloužila bez zjevné příčiny, a její oprava by vyšla dráž, než nákup nové. Do našich slovníků se proto vžil termín „kazítko“. Kde je tomu příčina? Znamená to jen, že výrobci chtějí vydělávat?

S rostoucí ekonomikou a vyšší životní úrovní lidé logicky víc nakupují, a motivuje je často touha mít něco nového a nikoli nezbytná potřeba. Výrobci se tomu logicky přizpůsobili. Zjistili, že pro ně není moc výhodné, vyrábět drahé výrobky s dlouhou životností, když je lidé mnohdy dřív vymění. Je přeci mnohem lepší bussiness, udělat levnější výrobek, zkrátit mu tím životní cyklus, a prodat za stejnou či podobnou cenu. Takzvaná kazítka fyzicky samozřejmě neexistují, ale spočívají v tom, že se změnil proces výroby.

Není to ale vždycky tak jednoduché. Někdy totiž musí výrobce počítat s rychlostí vývoje a vědeckého poznání. Působil jsem dříve v telekomunikacích, kde se před lety vyráběly základní desky mobilních stanic vysílačů z velkého množství drahých kovů. Byly hodně těžké a měly životnost desítky let. Tím ale výrazně překračovaly vývojové cykly. Dnes obsahují základní desky jen velmi málo drahých kovů a mají životnost okolo pěti let a slouží jen tak dlouho, než je nahradí další vývojová fáze.

A třeba mobilní telefony jsou kapitolou samou pro sebe, protože morálně zastarají třeba už po roce, neboť tam funguje mimo jiné i společenský rozměr a status jeho uživatele.

To zní jako začarovaný kruh.

Proto EU přichází s právem na opravitelnost, a různými limity, které mají prodloužit životnost výrobků. Z mého pohledu však nemáme šanci v tomhle boji uspět pouze tím, že budeme tlačit na výrobce. Musíme změnit chování spotřebitelů, kteří určují poptávku. Nechci slovy klasika říkat, že trh spraví všechno, ale když bude jiná poptávka, tak se tomu výrobci přirozeně přizpůsobí a budou hledat výnosy jinde. Například ve zvýšení kvality, zvýšení životnosti a zvýšení ceny, pokud ji budou zákazníci ochotní zaplatit.

Ale od průmyslu se to dá alespoň vymáhat, kdežto spotřebiteli nemůžete nakázat, aby si kupoval to či ono.

Proto je důležité, začínat u těch nejmenších, aby si vytvořili určité návyky. Zaměřujeme se proto na školy, kde vedeme edukační programy a připravujeme i akreditaci vzdělávacího semináře. Já věřím tomu, že v horizontu dvou dekád se nám podaří změnit myšlení budoucích spotřebitelů.

Existují studie, které říkají, že pokud budeme se zdroji plýtvat stejně, jako teď, tak v roce 2050 budeme potřebovat trojnásobek toho, co nám může Země dát. Tři planety ale opravdu nemáme.

Jaký je tedy váš výhled na budoucnost recyklace elektra a baterií v Česku?

Vidím to pozitivně. Do optimistického bodu jistě dojdeme, protože nám nic jiného nezbude, jelikož nás Evropská unie jednoduše donutí. Nemine nás to, ale je otázkou, jak dlouho to bude trvat, jak moc to bude bolet a kdo z toho bude do té doby ještě profitovat.*

Anna Soldatova

 

Rozhovor z časopisu Odpady, č. 04/2021

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *