Advokát Martin Řanda ve své praxi řeší případy, týkající se oblastí od odpadů a energetiky přes finance až po duševní vlastnictví. Jeho jméno figurovalo například v kauze taxikářů proti společnosti Uber, ve sporu o autorská práva na animovaného Krtečka nebo při asistenci nákupu většiny solárních elektráren investiční skupiny Jufa. Mluvili jsme hlavně o tom, jaké odpadářské kauzy končí u soudů, a také o tom, kde by měly končit předpisy a začínat zdravý rozum.
Každá mince má přeci dvě strany. Pokud původce doveze odpad na skládku, a je srozuměn s tím, že bude fakticky uložen na skládku, a nikoliv využit jako technologické zabezpečení, pak ví, že má zaplatit poplatek. Jestli mu ho nikdo nevyměří a původce to tak nechá, pak je v pořádku, pokud mu i po letech někdo nařídí poplatek zpětně doplatit. Takových případů ale moc není. Většinou je to tak, že původce předá odpad do vlastnictví oprávněné osobě, nejčastěji svozové firmě, a v takovém případě je podle mě nefér po původci cokoliv chtít. Původce totiž vůbec nerozhodoval, co se s odpadem stane. O způsobu naložení s odpadem může rozhodnout jen jeho vlastník, nikdo jiný. A zákon o odpadech jasně stanoví, že s předáním odpadu do vlastnictví přechází i povinnost platit poplatek za uložení na skládku.
Původce nemůže nést následky rozhodování nového vlastníka. Nemůže kontrolovat, jak je s odpadem naloženo a nemusí se to ani vůbec dozvědět.
Uvedu soudní případ, který se sice netýkal konkrétně této kauzy, ale řešilo se tam něco podobného. Původce, konkrétně obec, sjednal pro svoz a další nakládání s komunálním odpadem svozovou společnost, která se na něj později snažila převést některé vyměřené poplatky. Soud ale přihlédl k tomu, že obec byla ujištěna, že smluvní cena za převzetí odpadu je konečná a zahrnuje všechny aplikovatelné poplatky. Chránil tak dobrou víru původce, a ta je zásadní ve všech obdobných případech.
Situace, která vznikla kolem způsobu ukládání některých druhů odpadů na skládky, bohužel ale není legislativně stoprocentně vyjasněná.
Podle mého názoru selhala dozorová činnost státní správy. Tahle praxe běžela mnoho let, a ačkoliv v některých případech byla chybná evidence kontrolovaná a postihovaná, tak se nikdy neřešil poplatek. Pokud se něco takového děje dlouhou dobu a státní správa nekoná, ačkoli má všechny potřebné informace, subjekty soukromého práva mohou oprávněně nabýt dojmu, že jejich jednání není považováno za rozporné se zákonem.
Argument, že obcím chybí na důslednou kontrolu aparát, je slyšet často a fakticky to jistě je pravda. Nicméně to není správný argument. Ze skládky má totiž plynout značný příjem, ze kterého by si mohly obce potřebný aparát zajistit. Pokud to neudělají, je to jako začarovaný kruh.
Státní správa mohla v tomto směru přispět i metodickým vedením, ale nečinila tak a nechala tento problém narůst do gigantických rozměrů. Je to nešťastné.
Jsem si jist, že orgány kontroly mají už teď dost pravomocí a všechny mají nějaké možnosti kontroly. Dokonce i Státní fond životního prostředí, který podle stávajících zákonů sice nemůže sám provádět kontroly, může alespoň požadovat data nebo navrhovat přezkoumání. Tento případ svědčí spíš o přístupu a ochotě situaci řešit.
Když si například vezmete, kolik nebezpečných odpadů se u nás vyprodukuje, a kolik se zaplatilo za jejich uložení na skládku, tak kdokoliv, kdo má všech pět smyslů pohromadě, to musel jasně vidět.
Ano, a nahrávají tomu vysoké poplatky za ukládání nebezpečného odpadu na skládku a jejich nesprávné nastavení. I přesto, že původce může mít snahu omezit nebezpečné vlastnosti odpadů, často velmi drahým zpracováním, výsledný produkt pořád zůstává nebezpečným odpadem, pokud nejsou nebezpečné vlastnosti zcela eliminovány, a musí za něj platit stejně vysoké poplatky, jako kdyby s ním nic neudělal. Je demotivující, když zákon nereflektuje, že se původce snažil snížit nebezpečnost odpadu. V takových případech pak vlastník odpadu rezignuje na možnost s nebezpečným odpadem nějak pracovat a uloží jej přímo na skládku. Vzhledem k tomu, že český poplatek za uložení nebezpečného odpadu je snad nejvyšší v Evropě, snaha se vyhnout jeho zaplacení asi nepřekvapí.
Česká republika je pozadu se závazkem omezit ukládání využitelných odpadů na skládky, a vyšší poplatek je rozhodně ekonomickým nástrojem přispívajícím k řešení tohoto problému. Se zvýšením poplatku však musí zároveň vznikat nové koncovky pro vytříděný odpad, ale také zařízení na energetické využití odpadů (ZEVO). Nejsem sice odborník přes technologie nebo chemii, ale osobně považuji ZEVO za jedno z nejlépe realizovatelných a funkčních řešení u nás, i vzhledem k legislativnímu rámci. Jinak podle mě nezvládneme plnit to, co nám ukládá unijní směrnice o zákazu skládkování využitelných odpadů.
Já si to nemyslím. Co slyším ze strany obcí je spíš to, že jak je třídicí sleva aktuálně navrhována, tak i na ni stejně většina vůbec nedosáhne. A pokud na ni dosáhnou, tak to znamená, že vytřídí větší množství odpadů, což povede k tomu, že ho méně uloží na skládku. A to je přeci cíl legislativní úpravy. Otázkou spíš je vyvážení ekonomických a motivačních nástrojů, ale to já nedokážu říct, zda jsou v návrhu nastavené správně.
Neustále tady narážíme na ekonomickou realitu a na to, kolik chceme za odpady utrácet. Odpady lze jistě využít v daleko větší míře, než se děje dnes, ale cena za nakládání s odpadem pak bude podstatně vyšší. A to se úplně neslučuje s naší ekonomickou realitou. Za odpady jsme ochotni utrácet mnohem méně, než rozvinuté země na západ od nás. Což ale zase může být pochopitelné z hlediska naší hospodářské síly.
Je skvělé, že navrhované zákony se snaží jasněji řešit to, kdo má platit za uložení odpadu na skládku, i když bych si dovedl představit preciznější formulace. Dobré je také to, že návrh nového zákona určuje, co je černá skládka a jak se s ní má zacházet. Současně platné zákony o tom víceméně mlčí. Podle nové legislativy by se do řešení měl zapojit vlastník pozemku a ve spolupráci s úřady konat. Na odstranění černé skládky by měly být k čerpání také dotace, což je velké plus.
To se v naší kanceláři nikdy nestalo. Advokát není někdo, kdo by měl svého klienta soudit, ale někdo, kdo by se ho měl zastat. Máme tu instituce, které chrání zájmy státu a zájmy veřejné, ale musí tu být i někdo, kdo chrání zájmy soukromých subjektů proti státu. Každý má právo na právní pomoc.
Musím přiznat, že se vždycky lépe hájí něco, s čím se můžete ztotožnit nebo o čem jste přesvědčení, že nejde o nic špatného. Ale vždy nám musí jít o klienta, který potřebuje pomoci.
Nikdy jsme neměli případ, kdy by klient úmyslně a velmi závažným způsobem poškodil životní prostředí. Všeobecně si myslím, že v Česku nemáme problém s nějakou výraznou neúctou k životnímu prostředí. Spíš jsme měli řadu případů, kdy po materiální stránce k chybě nedošlo, ale po formální stránce se klient dopustil nějakého provinění. A dopady pro něj byly poměrně velké, což se mi zdálo nefér vzhledem k tomu, že nikdo nebyl poškozený.
Třeba jedna dlouho fungující železárna se zbavila strusky tím, že ji uložila na letitou haldu, která byla ovšem jen zčásti legitimní skládkou. Firma použila pro rozložení strusky celou plochu haldy, kterou tím zpevnila. Česká inspekce životního prostředí jí za to tehdy udělila velmi vysokou pokutu, téměř nejvyšší, kterou mohla. Nechali jsme zpracovat znalecký posudek, podle kterého halda představovala letitou ekologickou zátěž, ze které se kvůli protékání dešťových vod splachovaly do půdy nebezpečné látky. Tím, že železárna vytvořila novou vrstvu, kterou na povrchu ještě zpevnila, tak paradoxně vznikl nový povrch, který zamezil dalšímu prosakování vody. I když nedošlo k ohrožení životního prostředí, respektive se dokonce z hlediska životního prostředí stala stará ekologická zátěž méně nebezpečnou, tak vysoká pokuta byla podle verdiktu stejně platná. Tehdy jsem si říkal, zda vůbec umím vstřebat, když forma totálně zvítězí nad zdravým rozumem.
To ano, ale nenavážela to někam na louku, ale na haldu. Samozřejmě, že porušila řadu závazných předpisů, ale selský rozum by mi velel té firmě pohrozit a nějak sankcionovat, ale ne jí udělit rovnou likvidační pokutu.
Zákony mají chránit životní prostředí. Když k jeho poškození ale nedošlo, mělo by se k tomu přihlédnout. Byl to každopádně zajímavý případ, o kterém se dá hovořit a filozoficky jej zvažovat z mnoha stran.
Několikrát jsme řešili třeba nakládání s vytěženou zeminou při stavbách. Pokud s ní naložíte podle uvážení v rámci stejné stavby, je to v pořádku, nejde o nakládání s odpadem. Jakmile ale vytěženou zeminu přesunete na jinou stavbu, byť jen přes silnici, už je to nakládání s odpadem, a je to špatně. Chtělo by to citlivější regulaci, která bude zohledňovat také ekonomické faktory. A ekologické faktory nakonec také. Odvážet zeminu desítky kilometrů pryč určitě ničemu také nepřispěje.
Myslím, že dnes ji všichni berou daleko vážněji. Jak stát, tak podnikatelé a všichni, kteří jsou nějak regulováni. A vzhledem ke klimatickým změnám nebo nárůstu počtu obyvatel, budou tato témata ještě dál nabývat na významu.
Často řešíme přeshraniční přepravu odpadů. Například klienty, kteří plánují vybudovat koncovku pro odpad, zajímá, zda a jak mohou přijímat i zahraniční odpady. A nebo naopak máme původce odpadů, kteří mají zájem odpad dodávat do nějakého zařízení v zahraničí a nevědí, jak to mají udělat.
Evropská unie má tendenci mít jednotný trh a odpad k tomu patří. Jsou tu samozřejmě případy, kdy je odpad vydávaný za něco jiného nebo kdy končí na černých skládkách. To je bohužel dáno jak zdejší kázní, tak i menší kontrolou, než třeba v jiných vyspělých zemích.
Je tu ale také přeprava odpadů, která slouží ke správnému účelu. Když máte například zařízení pro využití odpadů, které nemá naplněnou kapacitu, tak byste měli mít legální možnost, jak si odpad dovézt. Na začátku století nastala v Německu a v Rakousku situace, kdy byl velký tlak na omezení skládkování, ale chyběly kapacity pro jiné využití odpadů. Řada původců odpadů to proto řešila tak, že odpad vozila vlakem do Švýcarska, pověstného ochranou životního prostředí, kde jim ho v ZEVO spálili, nechali si to dobře zaplatit, a produkty ze spalování zase poslali zpátky.
Čeští podnikatelé mají všeobecně zatím pořád dost příležitostí doma, a nebo ve východní Evropě, kde jsou také otevřené možnosti. To platí nejen pro odpadové hospodářství. Pokud bychom se bavili o západní Evropě, pak tamní podnikatelé hledají víc příležitostí v zahraničí. Je to dáno tím, že mají víc zaplněný trh, kde je větší konkurence.
Rakousko. To je země s tradičně vynikající státní správou.
To je právě ono, že stát dává spolkovým zemím a obcím větší možnosti nastavení fungování v závislosti na konkrétních místních podmínkách. Mají dobré základy odpadového hospodářství.
U nás například určuje zákon povinnosti ohledně odpadů podle původce, tedy zda odpad produkují nepodnikající fyzické osoby, města a obce nebo podnikatelé a firmy. V Rakousku zákon stanoví povinnosti vlastníkům nemovitostí, a to je geniálně jednoduché. Z takového systému nikdo neuteče, a je snadno kontrolovatelné, zda se vlastník nemovitosti o odpady jejích obyvatel skutečně stará.
Anna Soldatova
Rozhovor z časopisu Odpady, č.09/2020*
