Časopis Odpady: Naším úkolem bude vždycky mluvit o tématech, která potřebují rozdmýchat a přiblížit veřejnosti

Proč zohledňovat oběhové hospodářství při nakupování? Proč zjišťovat, jak to funguje jinde? Proč měnit zaběhlý postup v zadávání zakázek? Ředitelka a zakladatelka Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Jonášová se u takových otázek neptá proč, ale jak. Institut začátkem letošního roku vyzval nejrůznější zadavatele, aby v rámci memoranda o cirkulárním zadávání vypsali jakýkoliv zelený tendr a podělili se o své zkušenosti s ostatními. Po celý rok bude institut zaznamenávat příklady dobré praxe.

Co je pro zadavatele největší překážkou?

Nemají dostatek příkladů dobré praxe. U zakázek totiž funguje koncept kopírování. Jakmile se nějaký postup osvědčí, zadavatel nemá obavy na to dát kulaté razítko, protože má jistotu, že se nevystaví právnímu riziku. Tím pádem se kopírují i kritéria, která tam vůbec být nemusí. Například u demoličních aktivit mnohdy vidíme, že zakázka obsahuje poznámku, že odpady vzniknuvší při demolici by měly být uloženy na skládku. To přece není nutné a dá se to přepsat tak, že budou odevzdané k recyklaci.

Další překážkou je strach, že se nepřihlásí dodavatel. Proto hodně propagujeme předsoutěžní dialogy. Zadavatel může svolat předsoutěžní dialog, během kterého zjistí, co firmy na trhu nabízejí a třeba že své představy podle toho může upravit.

Jak jim může pomoci spolupráce v rámci memoranda?

Naším cílem je, aby zadavatelé mezi sebou sdíleli dobré a špatné příklady, a zkoušeli realizovat své projekty. Ty my evidujeme, popisujeme a vydáváme osvětové publikace, které popisují, jak nastavit konkrétní metodické kroky. Proto jsme například v září vydali s advokátní kanceláří KROUPAHELÁN publikaci Jak na cirkulární zakázky, a dále připravujeme dílčí publikace ve spolupráci s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Abychom i ty, kteří se k memorandu nově přidají, podpořili konkrétními nástroji, návody a informacemi. Také vše konzultujeme s právníky, abychom praxi dokázali přeložit do úředního jazyka.

Aktuálně máme deset signatářů, mezi které patří například Česká rada pro šetrné budovy a další asociace. Očekávám, že jich do konce roku bude třicet a přidávat se bude možné i v roce dalším.

Memorandum teď máme naplánované na jeden rok, ale předpokládám, že když bude naše práce dávat smysl, tak ho prodloužíme.

Musejí to být vždy nějaké nové zakázky?

Jistě, že ne. Stává se nám, že s dalšími a dalšími příklady dobré praxe se nám ozývají subjekty, které to samé už dávno dělají. Proto je vyzýváme, aby se k nám také přidali. Nemusí to být nutně nový projekt. Sbíráme také informace o projektech, které už tady jsou, ale ještě o nich nikdo nenapsal.

Domluvili jsme se také s naší sesterskou organizací na Slovensku, že začne také mapovat příklady dobré praxe. Pro oba dva státy totiž mohou fungovat stejné modely dobré praxe, jen každý bude mít trochu jiná metodická opatření podle národní legislativy.

Co byste vypíchla jako příklady dobré praxe z posledních měsíců?

Například společnost Veolia pro svůj projekt nového pražského edukačního centra v soukromé zakázce zohlednila mimo jiné obsah recyklátů a inovativnost environmentálních řešení. To je první vlaštovka, na které sledujeme reakci trhu. A už teď vidíme podle odezvy autorů architektonických studií, kteří se do zakázky přihlásili, že to pro ně bylo něco nového a dalo jim to nový impulz.

Také třeba naše dceřiná společnost CIRAA zajišťovala stánek na strojírenském veletrhu, který byl celý modulární, na místo ho dovedl vůz na bio CNG a veškerý nábytek i technika byly pronajaté. Prakticky jsme jako odpad odvezli jen kávovou sedlinu do kompostéru.

A nebo je dobrý příklad biopekárny Zemanka, která pro projekt rekonstrukce jednoho objektu pro své zázemí organizovala předsoutěžní dialogy s vodaři, stavaři a energetiky, aby napřed zjistila, jak co nejlépe a funkčně zohlednit cirkulární ekonomiku v zakázce. Většinou jde zatím o stavební zakázky.

Podnikatelé ve stavebnictví jsou ale většinou poměrně zdrženliví k míře recyklátů. Často slyším i oficiální postoje, že nikdy nenahradí kvalitu primárních surovin. Není to třeba v případě bezpečí staveb přeci jen pádný argument?

To jsou vágní tvrzení. Dobrým příkladem je projekt recyklovaného betonu Rebetong společnosti Skanska. Toto české know-how ukazuje, že kvalita výrobku z recyklátu je očividně srovnatelná s výrobky z primárních surovin. My vždycky říkáme, že něco nejde jen do okamžiku, kdy se to někomu podaří zrealizovat. Je potřeba věci testovat v praxi.

Změnám takových postojů hodně pomáhají právě skokové inovace, které přeskočí hned několik fází vývoje. Podobné to bylo i s digitalizací v odpadovém hospodářství. Pořád se o ní jen mluvilo, ale pak přišel projekt tržiště odpadů Cyrkl, který funguje jako veřejná a jednoduchá platforma. Od telefonování se prodej a výměna odpadů a materiálů najednou posunuly k okamžité a transparentní digitalizaci.

Každý podobný projekt pomáhá nastavením standardů posouvat i ostatní. Zbytek firem to rychle dohání.

Kde vidíte naopak brzdy k přeměně v zadávání veřejných zakázek?

Je tu nízká míra osvěty, ale poslední dobou tomu hodně pomáhají aktivity ministerstev. Kvůli menší osvětě se právě stává, že když vybídneme nějakého zadavatele, aby vypisoval cirkulární tendry, tak on nechápe, proč by to měl dělat. Není tu nic, co by zadavatele tlačilo.

Naši stávající legislativu vidím spíš jako příležitost, protože ta říká, že cirkulární zadávání je možné nebo že environmentální kritéria jsou možná. Když to po nás ale nikdo nechce, tak to je velká bariéra. I to se ale změní, protože evropská Green deal v akčním plánu pro cirkulární ekonomiku má definováno, že od roku 2021 by členské státy měly umět nakupovat tímto způsobem. A tohle je přesně to, co nám tu bariéru pomáhá překročit.

Změnit systém odpadového hospodářství je běh na desítky let, ale změnit parametr, který máme v zakázce, kterou vypisujeme za týden, to je okamžitá záležitost.

Ministerstvo životního prostředí oznámilo, že od příštího roku zavede bonus pro zadavatele, kteří uskuteční reálný nákup produktů s podílem recyklátu. Jak vnímáte tuto podporu?

Myslím, že je vždycky potřeba na začátku nejdřív testovat a pilotovat. Když ministerstvo začne podporovat ty první a ty šikovné, může na tom sledovat, jak se bude trh vyvíjet. Já osobně aktivity na podporu vnímám jako mnohem lepší, než ty direktivní.

Nedovedu si ale představit, jak bude taková podpora zadavatelů vypadat. To bych spíše pochopila u dodavatelů. Než bych šla do finanční podpory, udělala bych si analýzu toho, jaký vliv to bude mít na trh. V Česku ale jdeme často cestou, že něco rychle změníme a pak až sledujeme, co to udělá.

Resort také nedávno spustil iniciativu #nakupujemeodpovedne, která je velmi podobná vaší dobrovolné dohodě. Nějak jste to koordinovali, nebo je to shoda náhod?

Náhoda to není. Když jsme začátkem roku svolávali první informační schůzku k naší dobrovolné dohodě, vyzvali jsme i Ministerstvo životního prostředí, zda se nechce přidat. Protože jsme nezávislý subjekt, chtěli jsme nabídnout meziresortní prostor pro diskusi. Ze strany ministerstva ale zaznívaly názory, že by takový projekt mělo spíš vést, než ho být jen členem, s čímž jsme rozhodně souhlasili.

Je sice pravda, že v konečném důsledku je kampaň ministerstva velmi podobná, ale kaž-dá může najít trochu jinou cílovou skupinu.

Rozhodně budu stát za tím, abychom příklady dobré praxe poskládané z memoranda poskytli i na web MŽP, ať se ty informace netříští a je to vše na jednom místě. S MŽP jsme v aktivní komunikaci a spolupráci, celá kampaň může udělat výbornou práci pro finální výsledek.

Inspiraci pro dobrovolnou dohodu v zadávání zelených zakázek jste našli v Nizozemsku, kde tento koncept funguje i v jiných oborech. V čem vidíte největší rozdíl mezi přístupem Nizozemců a Čechů?

Nejvíc je to patrné ve stavebnictví, kde jsou Nizozemci hodně napřed. Máme tu ohromné bariery třeba u využívání škváry a popílků ve stavebnictví. Tam se využívá už celkem běžně a mají také spoustu výzkumných projektů, jak škváru využít.

Také mají funkční předdemoliční audity. V Nizozemsku nikoho nenapadne zbourat budovu, aniž by ji předtím rozebral. Země si navíc dala závazek být do roku 2050 stoprocentně cirkulární. Všechno se u staveb snaží využít na maximum a potrpí si na znovuvyužívání věcí. Ale v Česku se všichni ptají, proč to dělat, když si všechno můžete koupit nové. Tady totiž často diskutujeme dva přístupy a obhajujeme svoje názory, ale nemáme to ozkoušeno.

Nově jste spustili také on-line kurz cirkulárního zadávání zakázek. Jak bude probíhat?

Jde o webinář s deseti přednáškami po třech hodinách. Všechny přednášky se budou nahrávat, takže když někdo nastoupí v průběhu roku, bude mít všechny materiály. Kurz je otevřený a plánujeme jej opakovat a příští rok rozšířit i o slovenskou verzi.

Kurz je vlastně i skvělou platformou k otevřeným diskuzím. Do on-line prostoru můžeme přizvat diskutující z řad dodavatelů, zadavatelů i advokátů a nechat je spolu mluvit a klást konkrétní dotazy. I tady bude naší úlohou sbírat příklady dobré praxe, konkrétní postupy a tvořit metodiku. Aktuálně jsme požádali Technologickou agenturu ČR o výzkumný projekt, abychom vytvořili metodiku pro aplikaci principů cirkulární ekonomiky do veřejných zakázek. Aplikačním garantem je Ministerstvo pro místní rozvoj a zájem o výsledky potvrdilo MŽP, MPO i další instituce.

Spousta vašich aktivit se zaměřuje na vytváření společné diskuse a prostoru pro sdílení nápadů. Já mám ale dojem, že v Česku se spíš očekává, že nějaká autorita lidem jasně řekne, co mají dělat a převezme za to odpovědnost. Vnímáte v tomto směru nějaké třecí plochy?

Je pravdou, že jsme se kvůli tomu hodně často potkávali s otázkami, kdo nás platí, pro koho to děláme, a kdy rozjedeme svůj bussiness, kterým tady všem vypálíme rybník.

Já věřím v koncept collective impact, tedy společný dopad spolupracujících organizací. I tady se inspirujeme nizozemskou školou. Nizozemci se často ptají „Proč ne?“. Češi se naopak ptají „Proč bychom měli?“.

Jsme transparentní a nejsme na nikom finančně závislí. Možná i proto to občas budí nervozitu, protože najednou nikdo nechápe, odkud vítr vane, a proč jsme v něčem tolik urputní. Naše energie a práce ale vždycky vychází z vlastního přesvědčení. Když vidíme, že něco může fungovat líp, tak na tom pracujeme. Na jaře jsme sice založili vlastní dceřinou konzultační společnost, ale o to více platí, že si INCIEN drží nezávislý přístup. Díky oddělení komerčních konzultací se tak více můžeme soustředit na rozvoj nových témat, což platí i pro cirkularitu ve veřejných zakázkách.

Poslední dobou jste udělali uvnitř institutu několik podstatných změn, jak ve struktuře, tak i v náplni své práce. Odrazí se to nějak na vašem dalším fungování?

My tady budeme vždycky pro témata, která ještě nejsou ukotvená, a která potřebují právě rozdmýchat a přiblížit veřejnosti, a třeba ji i nadchnout.

Vždycky budeme ověřovat, co v praxi dává smysl, a co ne. Když zjistíme, že nějaký koncept nefunguje, vzdáváme se ho a pokračujeme dál. To nám umožňuje právě to, že nepobíráme žádné granty, kvůli kterým bychom museli mít jasně nastavená pravidla na dlouhou dobu dopředu. Můžeme svoji práci efektivně měnit.

Taky nám pomáhá systém sebeřízení, kterému se říká tyrkysové organizace. Při něm má společnost jednoho lídra, a ostatní lidé mají odpovědnost za dílčí témata. I v tom představujeme novou formu, na kterou není Česko úplně zvyklé a budí to spoustu otazníků a názoru. Myslím si ale, že čím víc názorů, čím víc konfrontací, tím lépe nám to pomáhá ujasnit si, čím bychom do budoucna měli být, pro veřejnou diskusi.

Anna Soldatova

 

Rozhovor z časopisu Odpady, č. 11/2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *