Proč jsou státní orgány nečinné?

Ačkoliv recyklací stavebních materiálů dochází ke zcela nepopiratelným úsporám na primárních surovinách (kámen, písek), přesto zůstává více jak 90 % recyklovatelných materiálů nevyužito a v rozporu se zákonem o odpadech skládkováno.

Varující je, že po relativně slibném trendu v letech 1995 až 1998 nastal negativní obrat a lze odhadnout, že více jak 2 milióny tun stavebních odpadů nebyly v posledních dvou letech k recyklaci využity a skončily na skládkách, místo aby sloužily jako kvalitní druhotná surovina.

Kdyby potřeba a rozvoj recyklace stavebních materiálů v České republice (jakožto nové odvětví zpracovávání těchto materiálů) vyžadovaly vstupní investice, byla by na místě odpověď na otázku, zda je řešení této problematiky pro naši zemi natolik prioritní, aby byly vyčleněny potřebné prostředky. Pokud by byla snaha toto posoudit, určitě by se dospělo k závěru, že ano.

Jenže situace je od samotného počátku zcela jiná – systém recyklace stavebních odpadů zde již existuje, není potřeba vytvářet jeho strukturu. Vznikl postupně na základě aktivit jednotlivých podnikatelských subjektů, přičemž úřady tohoto státu mají na něm minimální zásluhu.

Proto se ptám: Proč mají právní předpisy a jejich praktické využívání ve svém důsledku pro recyklaci stále téměř likvidační charakter? Ani opakované připomínkování připravovaných nových zákonů, desítky intervencí na všech úrovních, publikování v odborném tisku i na seminářích za účasti pozvaných zástupců ministerstev, videozáznamy, stížnosti, šetření inspekce – nic nepřispělo k žádoucímu pochopení principu potřebných změn. Bez fungující legislativní podpory recyklace nelze skládkování dlouhodobě konkurovat.

V přesile

Proč je stav ve sféře recyklace stavebních materiálů v této zemi na začátku třetího tisíciletí takový, jaký je? Jednak jsme v Čechách, nedlouho po nastartování zcela nových možností, jak se seberealizovat a bohužel v důsledku toho také v situaci, kdy lobistické zájmy těžařských, a zejména skládkařských skupin jsou v přesile – je to možná i logické, ale není to správné.

Pseudorekultivace

Většina materiálu, podle zákona o odpadech určeného k recyklaci, končí naprosto nesmyslně (ale vlastně velice smysluplně) na skládkách komunálních odpadů, v zavážených „písácích“ (Skramníky, Radim, Poříčany atd.), na pseudorekultivacích nebo na povolených pseudorecyklacích.

Poblíž Prahy vzniká desítky metrů vysoký kopec (údajně na vodojem, což je zřejmý technický nesmysl), nebo se statisíce tun recyklovatelného stavebního materiálu ukládají na pokraji Brna k fiktivní recyklaci, o čemž svědčí nejen ceny přijímaného materiálu, ale i vybavení lokality a způsob ukládání. To vše pochopitelně s požehnáním úřadů.

Poukazování na tyto problémy, to je boj s „větrnými mlýny“ a nebude to lepší, pokud se nezaktivizují ty orgány státní správy, které to stejně dříve či později čeká. Buď recyklační firmy jejich nečinnost, případně nevhodná činnost, zlikviduje, a následný vstup do Evropy pak bude i pro ně těžší. Ale snad se včas vzpamatují a využijí základního dosud existujícího potenciálu a budou schopni a ochotni naslouchat, přemýšlet, rozhodovat a kontrolovat.

Mimochodem, opakovaně jim uniká klíčová skutečnost – do účelově skládkovaných stavebních odpadů lze pět metrů pod zem ukrýt téměř všechno, co potřebuje původce odpadů nezákonně zlikvidovat, což právě nelze u recyklace. Tyto aktivity však nikdo neuhlídá a stěží následně zkontroluje. Není však efektivnějšího opatření pro úsporu pracovních sil v kontrolní sféře odpadového hospodářství, než organizačně i fakticky minimalizovat skládkování – recyklace má totiž kontrolu přijímaného materiálu v popisu i smyslu své práce.

Václav Schuster,

Šumbor, s. r. o.,

Hradec Králové

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *